Někteří
lidé, které ještě kupodivu neomrzelo mě řešit (nechápu, proč se mnou
vůbec zabývají), tvrdí, že jsem hrozně nedůvěřivá. Vtipný je, že mi to
vyčítá i člověk, který například vydává mou práci za svou nebo ji
nějakým způsobem ničí. Přesto myslím, že má pravdu. Ve své podstatě jsem
sice dost naivní, ale zároveň paradoxně skoro nikomu nevěřím. Mám tak
nějak zažitý pocit, že člověk se stejně nakonec musí spolehnout jen a
jen sám na sebe a od ostatních toho raději moc nečekat. Lidé, kteří vám
do očí říkají, jak jim na vás záleží, to stejně nemusí myslet upřímně.
Přes
tuhle část mojí povahy jsem poznala dalšího člověka, kterému bych možná
mohla věřit. I když pád by nebyl moc pěkný. Vlastně myslím, že
mezilidské vztahy jsou všeobecně docela napínavou záležitostí.
Quo vadis od D. Černého.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář :)